Prosinec 2008

Můj "TOKIO HOTEL" už má skoro 24 GB !!! :-)

27. prosince 2008 v 2:26 | Majka |  Fotky
Dneska vám popíšu, jak vypadá moje jedna složka v našem počítači. Docela jsem se totiž zhrozila, když jsem zjistila, že pod ikonkou nazvanou jednoduše Tokio Hotel se ukrývá už více než 14 tisíc (!!!) souborů rozdělených do 218 podsložek a jejich velikost se blíží 24 GB !
Je tam uloženo neuvěřitelné množství obrázků, fotek, animací, hudby a videí... a nechtějte ani vědět, kolik pokaždé ztratím nervů, když třeba potřebuju mezi tím vším najít jednu konkrétní fotečku :-) To je pak k zbláznění !
Takže jsem to začala trošku třídit s tím, že to postupně vypálím na dývko a smažu z paměti počítače (jako já vím, že bych to mohla klidně smazat i bez toho, abych to zase ukládala někam jinam, protože všechno tohle si můžu zase kdykoliv najít na internetu, ale tak jako víte co... snad mi rozumíte :-) ).
No a když se tak probírám těma nádhernýma fotečkama, je mi líto sem nějakou nedat.
Tak udělám takový malý "seriál", vždy několik fotek tématicky patřících k sobě... no prostě přesně to, kvůli čemu jsem tenhle blog absolutně nezakládala... ale nevadí :-)

A 1. díl bude věnovaný Billímu - muži... Co si pod tím představit? No... co si budeme namlouvat, spousta lidí vidí v Billovi holku, ženu - a je pravda, že na některých fotkách opravdu vypadá hodně "holčičí" (což mě teda vůbec nevadí). Ale našla jsem i pár fotek, kde z Billa naopak vyloženě sálá to jeho mužství, kde bych si ho s holkou tedy nespletla v žádném případě. A tady jsou některé z nich:


Celý článek :-)

Vánoce...

24. prosince 2008 v 0:09
Vánoce už jsou prakticky tady, takže všem přeju - krásně si je užijte se všemi blízkými, které máte rádi... a těm, se kterými být nemůžete, věnujte alespoň krásnou myšlenku... :-)

Musím se pochlubit naším stromečkem... nebo spíš stromem? :-)

Přátelství na sedmou :-)

21. prosince 2008 v 21:56 | Majka |  Moje já
Je jen pár dní před Vánocemi a já pořád čekám, kdy mě popadne ta správná vánoční nálada... a pořád nic :-( Nevím proč... jindy už se kdovíjak dlouho předem nemůžu dočkat, hrozně se těším... letos jsem zatím jen docela unavená z toho všeho uklízení, shánění dárků, výzdoby...
Takže o Vánocích teď psát nebudu. Napíšu o jedné docela zvláštní větě, kterou jsem dneska slyšela, a která je - když tak o tom přemýšlím - nejspíš pravdivá. Jak zní? "Od kteréhokoliv člověka na celé zemi vás dělí jen maximálně 7 lidí." Co to znamená? Každý z nás má nějaké přátele a známé... a ti mají zase své přátele a známé... a tak dál, až nakonec tenhle řetězec spojí úplně všechny lidi na světě. A když najdete ty správně články toho řetězu, ty správné lidičky - a těch stačí prý opravdu jen MAXIMÁLNĚ sedm - dostanete se ke kterékoliv osobě na světě. Chápete to? Není to úžasný? Ta myšlenka, že jen tak málo vás dělí od ... no třeba od Billa, samozřejmě. Ne, nebojte se, nejsem takový blázínek, abych mezi vámi hledala ten můj správný prvotní článek (čekám, že se přiznáte sami ) , jen mi to přijde naprosto fascinující.
A chtěla bych tímto po těch správných konkrétních sedmi lidech (nebo šesti... pěti... kdo ví, kolik těch lidiček mezi mnou a Billím vlastně stojí) poslat tomu mýmu zlatíčku pozdrav plný lásky a přání krásných a klidných Vánoc. Děkuju za vyřízení...

Pár fotek a obrázků - hlavně Tomí pro Chrisííí :-)

20. prosince 2008 v 14:56 | Majka |  Fotky
Takže Chrisulko... já ti dám, že jsme s Ilon nevěrnice :-)
Abys nezapoměla na to, jak moc tě mám ráda, tak ti tady nějaké ty Tomíky dám... protože prostě Tom k Billovi patří :-)

Nejdřív dva nádherné nakreslené obrázky:




Fan-party aneb I takhle to mohlo být...

19. prosince 2008 v 16:56 | Majka |  Mé FF jednodílné (twincest)
Bill už nejméně půl hodiny zíral do tiché tmy před sebou a nemohl usnout. Ve svých vlasech ucítil znovu to bolestivé zatahání, jak si Tom ze spaní namotával jeden z jeho pramenů na prst. Vždycky mu to přišlo jako krásně roztomilé a intimní gesto. Tom to dělával už od dětství - jakmile byl ospalý, jeho ruka automaticky zajela k vlasům - tehdy ještě ke svým vlastním - a jeho hubené prstíky smotávaly jednotlivé pramínky do pevných háďat. Ani si to neuvědomoval a Bill se tomu pokaždé musel smát. Přišlo mu pak samozřejmé, když jednoho dne přišel bráška domů a na hlavě měl nekonečné množství takových háďátek. A stejně samozřejmé mu přišlo nabídnout ten večer Tomovi vlastní, hebké a uhlově černé vlasy... dredy přece jen nebyly tak snadno poddajné...
Pamatoval si, že tehdy poprvé se tomuhle Tomovu zvyku nesmál. Naopak, celý napnutý ležel vedle svého dvojčátka a bál se pohnout. Cítil jemné doteky, občasné zatahání a za chvíli slyšel spokojené oddechování. Pak i on konečně zavřel oči. Ale dlouho nemohl usnout, Tomova ruka i ze spaní co chvíli zabloudila k jeho hlavě a Billovi se pokaždé rozlil tělem zvláštní pocit neklidu a očekávání.
A později si právě kvůli svému dvojčátku a jeho dětskému zvyku nechal narůst delší vlasy. Miloval, když se mu bráška jimi večer před spaním probíral, miloval ten krouživý pohyb jeho ruky, který vedl až k mírné bolesti, když byl pramínek utažen příliš silně... miloval Toma.

Ztrácíš se...

19. prosince 2008 v 16:54 | Majka |  Má videa

Šestý smysl 3/3

19. prosince 2008 v 16:53 | Majka |  Mé FF jednodílné (twincest)
Tom mezitím zburcoval celou ochranku a vedení hotelu, neprodyšně uzavřenou budobu nyní prohledávala i místní policie. Dredatý chlapec si byl jistý, že ať je jeho dvojče kdekoliv, není daleko. Cítil to tak jistě, jako to, že se Billovi děje něco zlého. Proto ho dohánělo k šílenství pomalé jednání všech těch, kteří mu v této chvíli mohli a měli pomoct. Snažil se nevnímat skryté úšklebky a šepot, věděl, že spousta z lidí, pohybujících se okolo, ho má za blázna. Nemohl jim dát žádný důkaz toho, že Bill se jen někde nezašil s některou z dívek... jednoduše věděl, že to tak není...
Bezhlavě pobíhal z pokoje do pokoje, z místnosti do místnosti, bylo jich tu tolik... Cítil se naprosto bezmocný a na pokraji svých sil, když konečně vyběhl do čtvrtého, nejvyššího patra. Musel se na chvíli vydýchat. Opíral se o kolena, hlavu skloněnou... když to najednou uslyšel.

Šestý smysl 2/3

19. prosince 2008 v 16:52 | Majka |  Mé FF jednodílné (twincest)
Zatím o čtyři patra výš, v jednom z mnoha až doposud prázdných pokojů, seděla nyní mlčky na podobné sedačce nesourodá dvojice Dereka a Stepfana. Na stole mezi nimi hlasitě vyzváněl mobilní telefon, ale oni upírali svůj zrak na velikou postel před sebou, kde se právě z bezvědomí probírala hubená postava černovlasého chlapce.
Známý zvuk donutil Billa konečně otevřít oči. Nechápal, co se s ním děje, třeštila mu hlava, snažil se vzpomenout, co se vlastně stalo. Pamatoval si, že se bavili v salónku... pak najednou Tom odešel a po nějaké době mu poslal vzkaz, že s ním potřebuje nutně mluvit. Vydal se tedy za ním... ale dál už měl vše rozmazané... jediné, co mu ještě utkvělo v mysli, byl štiplavě nasládlý zápach a pak už nic...
Kruci, ten telefon... musí ho zvednout... jenže něco mu v tom brání!? Nemůže pohnout rukama.... co se to děje? Kde to vlastně je?

Šestý smysl 1/3

19. prosince 2008 v 16:51 | Majka |  Mé FF jednodílné (twincest)
Hotelový salónek byl plný lidí a vypadalo to, že se všichni docela dobře baví.
Jen za barem seděli vedle sebe dva muži a se zachmuřenými tvářemi hypnotizovali společnost u stolu kousek před nimi. První z nich byl statný, vousatý, oblečený v motorkářské bundě, druhý vypadal jemněji se svými delšími vlasy a hladce oholenou tváří, ale i v jeho pohledu se odrážela zatrpklost. Měli před sebou už několik prázdných skleniček od vypitých drinků a mladý číšník jim právě přinesl další sklenky naplněné průhlednou tekutinou.
Vousáč se té svojí hned chopil a střelil pohledem po svém společníkovi.
"Tak kterýho, Dereku?"
Jmenovaný se mu zamyšleně podíval do očí, pak jediným pohybem prolil i on pálivou kapalinu svým hrdlem a znovu se zaujatě zadíval před sebe...
Na světlé polstrované sedačce tam seděli další dva mladí muži, oba velmi vysocí a velmi štíhlí. Kolem nich různě postávalo několik žen, od třech sotva šestnáctiletých puberťaček až po bohatě vyvinutou svůdnou čtyřicátnici. A všechny bez vyjímky na ně okouzleně hleděly a hltaly kažné jejich slovo.

Nikdo nikoho nezná

19. prosince 2008 v 16:49 | Majka |  Mé FF jednodílné (twincest)
Tahle kraťoučká povídka je psaná podle textu téhle písničky...




Pokoj se topí v šeru.
Venku už ale začíná pomalu svítat. První slabé sluneční paprsky prosvítají přes okno dovnitř a vytvářejí záhadné obrazce na tvém odkrytém těle. Ležím tu hned vedle tebe a vpíjím se do nich očima. Tak moc se jich chci dotknout...
Nevím ale, jestli mohu. Jsi najednou tolik jiný. Tolik vzdálený... Kam se poděla tvá touha být se mnou, hladit mě, líbat? Kde je tvůj šťastný úsměv, který se ti pokaždé objevil na tváři, když jsi mě třeba jen zahlédl? Kde jsou tvé něžné doteky?
Slyším tvůj tichý pravidelný dech... spíš? Nevím, nejsem si jistý. Možná ano... a možná to jen předstíráš, možná chceš, abych já tomu věřil. Proč? Protože už nestojíš o mé pohledy plné lásky, o mé vyznání...?

Dík tobě...

19. prosince 2008 v 16:46 | Majka |  Má videa

MTV Afterparty 2/2

19. prosince 2008 v 16:45 | Majka |  Mé FF jednodílné (twincest)
...zasmáli se na sebe jako dva záškoláci a rozběhli se pryč.
Když se asi po pětistech metrech zastavili, aby mohli popadnout dech, napadlo najednou Billa:
"Hele... a neměli jsme si NÁHODOU nejdřív zavolat toho taxíka?"
Tom zaraženě vzhlédl: "No... to asi jo... co?" Pak ale nahodil sebejistý úsměv. "Přece nemůže být tak velký problém tady nějakého sehnat, ne?" a začal se rozhlížet kolem.
Měli štěstí. Neuplynulo snad ani 5 minut a zpozorovali blížící se vozidlo, na střeše svítil mezinárodní nápis. Tom si stoupl na kraj silnice a zvedl ruku, aby auto zastavil. To už zpomalilo a rozblikal se červený blinkr - když náhle Bill strhl Toma zpátky na chodník a ukázal řidiči, že má pokračovat.
"Co blbneš? Vždyť už jsme se mohli hezky vízt v..." začal se rozčilovat Tom.
"A ty tady máš prachy? Nebo alespoň kreditku?" přerušil ho Bill.
"Aha... kruci!"
Dvojčata stála proti sobě a oboum se v očích zračila stejná otázka. Mají se vrátit?
"Hele, nejsme mimina, přece se zvládneme dostat do našeho hotelu, ne?" Tom si nebyl jistý, jestli se snaží svou suverenní řečí uklidnit víc Billa nebo sebe. Alkohol začal pomalu vyprchávat a jim se najednou tenhle výlet nezdál zas až tak vynikajícím nápadem. Ale ani jeden z nich by to nepřiznal nahlas.
"No jasně... že zvládneme..." odpověděl nejistě Bill a pak, jako by to chtěl napravit, ukázal rozhodně jedním směrem: "Jsem si jistý, že musíme tudy. Určitě... kolem toho obchodu jsme předtím jeli!" A už se hrnul dopředu.
Tom pochybovačně zvedl obočí. Znal své dvojče a věděl, že orientační smysl nepatří zrovna mezi jeho nejsilnější stránky. Ale sám neměl tušení, kudy by měli jít, tak jen pokrčil rameny a rezignovaně se vydal za Billem. Doufal, že třeba cestou narazí na nějaký ukazatel. Continental je přece ohromný hotel, musí tu být spousta směrovek...

MTV Afterparty 1/2

19. prosince 2008 v 16:34 | Majka |  Mé FF jednodílné (twincest)
Bylo to super odpoledne. Ono to vážně vyšlo! Ani jsem tomu nemohl uvěřit...
Právě jsme získali MTV - cenu za nejlepšího nováčka :-) Jsme v Americe, v LA a kolem nás všechny ty celebrity, které člověk vídá jen v televizi... a oni nám gratulují, novináři si nás fotí, fanynky ječí...
V některých situacích si stále ještě připadám jako Alenka v Říši divů - a právě tohle je jedna z nich.
Před třemi lety bysme se o tom neodvážili ani snít. Je to zvláštní, kolik se toho za těch vlastně jen pár měsíců stalo, co všechno jsme prožili... jak se změnil náš život...
Podíval jsem se na Toma a věděl jsem, že on to cítí naprosto stejně. Z očí mu čišela skoro dětská radost, rozdával úsměvy na všechny strany, vtipkoval...
Byl jsem rád, že je tady se mnou. Že to můžeme sdílet spolu. Vždycky byl moje opora, ať se dělo cokoliv, prostě můj "starší" bráška. Mohl jsem mu říct úplně všechno, radoval se se mnou z každého našeho úspěchu a uklidňoval mě, když jsem zrovna nebyl v pohodě. Je pro mě opravdu důležitý mít ho po svém boku, je to pro mě ten nejbližší človíček...
A na druhou stranu jsem tu i já pro Toma - a on to ví.
Znovu jsem se na něj podíval - zrovna flirtoval s hezkou drobnou blondýnkou. Až jsem se musel pro sebe usmát, on si vážně nemůže dát pokoj. Ale dneska jsem mu to ze srdce přál, je to jeho způsob oslavy - a že máme co oslavovat!

Obrazy bez rámů

19. prosince 2008 v 16:30 | Majka |  Má videa



Anděl a klamné představy

5. prosince 2008 v 22:50 | Majka |  Moje já
Neuplynulo ani několik hodin a já opět usedám ke klávesnici a opět mám v hlavě spoustu myšlenek a spoustu otázek...
Ta nejčastější? Začíná slůvkem "proč"... Proč to tak je? Proč na mě takhle působí? Co to se mnou udělal? Znám ho tak strašně krátce. Je to až neskutečný... teprve o něco málo víc než 4 měsíce. Kde byl předtím? A kde jsem byla já? Jak to, že jsem ho neviděla, neznala, když vy ano...? Byl tu, existoval, dýchal, žil... a já byla slepá? Pamatuju si na ten první moment. Na ten první pohled do jeho dokonalé tváře, do jeho očí, na jeho ústa... Jen jsem seděla neschopná pohybu a zírala před sebe na obrazovku... Až po chvíli jsem zaregistrovala kapky padající z mé tváře na holé ruce.
Byl to přece jen klip. Jejich klip. Jen písnička s obrázkama... Don´t jump. Nepamatuju se, co jsem tehdy zadala do vyhledávače, že mi to nabídlo zrovna tuhle písničku. Neznala jsem ji. Neznala jsem je, ani jeho. A najednou tu byl. Anděl v černém. Jeho oči plné smutku. Já vím... byl to jen hraný smutek... ale i v hraném smutku je ždibíček toho skutečného. Díval se mi přímo do očí a já měla pocit, že se utopím. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, uvnitř mě se všechno sevřelo, bylo mi tak úzko... Skutečně pro mě byl andělem... a je jím dodnes. Nezáleží na tom, jak moc "lidsky" se chová, jak je hravý nebo vážný, smutný nebo radostný, nazlobený nebo unavený... Nezáleží na jeho chybách a nedostatcích... neustále je obklopen tou zvláštní lehoučkou mlhou upředenou z neskutečna a nadpřirozena...
To, jak je neustále ve svém vlastním světě... kdo tam za ním smí? Kdo k němu má přístup? Kdo ho doopravdy zná? Kdo mohl někdy spatřit jeho lehce se třepetající řasy, když se mu za zavřenými víčky zdá v noci sen? To je to, co bych já chtěla zažít... jednou jedinkrát se díval do jeho spánkem uvolněné tváře, na jeho zavřené oči, hlídat jeho klidné snění... Bez jeho slov... bez jeho dotyků... bez mých slov a dotyků...jen ho pozorovat, každý neuvědomělý pohyb, pootevření rtů, jemné zamračení...
Patřilo by to jen mě... byla by to navždycky jen moje vzpomínka na něho, kterou bych si hýčkala a ochraňovala... kterou bych si sobecky ukryla sama pro sebe. Bylo by to konečně něco skutečného z něho... ne to, co patří všem, jako ty miliony a miliony fotek, které může mít každý.
Že jsem neskromná? Dobře... tak něco jiného? Jiná vzpomínka, která si nikdy nestala...?
Stojím před ním... mezi tolika jinými lidmi... a hledím na něj. On přichází... pomalu se blíží... a zvedne zrak ke mě. Vnímá mě, ví o mě. Čte v mých očích, pochopí vzkaz určený jen pro něj. Nechci nic. Jen tohle... to, že tu jednu vteřinu jsem jeho... že ví, že jsem jeho... Na důkaz, že porozuměl, se slabounce usměje. Je to jen náznak úsměvu... ale patří jen mě. Nemusím se o něj dělit... ach, zase ta moje sobeckost... a moje představy... klamné představy.
Přemýšlím, jak nejblíž jsem mu kdy byla... fyzicky asi ne blíž, než na... kolik kilometrů? Možná sto, možná o trošku blíž... Musím se tomu usmát. Sto kilometrů! Budu mu někdy blíž? Je to pravděpodobné... je pravděpodobné, že ho jednou opravdu konečně spatřím těsně před sebou, na koncertě, autogramiádě nebo někde u hotelu... ale jde tu jen o ty kilometry a metry, které nás dělí? I když budu jen několik centimetrů od jeho těla, tváře, od těch neskutečných očí... stejně mu budu pořád stejně daleko jako právě teď... ne sto kilometrů... ani tisíc... ale několik světelných let... A to je to, co mě sráží na kolena a nutí mě vytvářet si své vlastní... klamné... představy.


Začátek...?

5. prosince 2008 v 14:34 | Majka |  Moje já
Takže... jak vlastně začít?
Ani nevím, proč to dělám, proč zakládám tenhle blog, proč si prostě nevezmu papír a tužku jako jindy... Asi že papír se dá tak lehce roztrhat a zahodit. Zahodit sliby, které nedokážu splnit. Zahodit památku na tajné touhy, o kterých vím, že se nikdy nesplní. Zahodit a zkusit na ně zapomenout... i když vím, že se opět vrátí zpátky... a já zase sáhnu po tužce...
Třeba mi tohle pomůže dostat se někam dál. Začít o všem přemýšlet reálněji... nebo prostě jen začít o všem přemýšlet. Nenechat jen všechny ty city a emoce, aby mnou bezostyšně cloumaly, aby mě doháněly k slzám, které nikdo nemá vidět, aby mě doháněly k zoufalým večerům, kdy ležím na posteli a kolem sebe mám tolik věcí, které mi ho připomínají... a přitom nic, co by bylo skutečné. Existuje tolik jeho fotek. Ale která je skutečná? Na které z nich je skutečně on? Profesionální fotky, fotky od fanoušků, momentky z backstage... někde se usmívá, je vážný, někdy smutný, unavený. To vše je na těch fotkách zachyceno. Je tohle skutečně on? Jeho nádherná tvář, ty neskutečně krásný oči - kolik už existuje přirovnání pro tu jeho barvu? Hnědá... ne, ty oči nejsou jen hnědé. Hnědé oči mám i já. Řekl by někdo o mých očích, že jsou jak moře roztavené čokolády?
Ano, už mi někdo řekl, že mám krásné oči. Ale jeho oči... jeho oči nejsou jen krásné, jsou... to je právě to. Neumím najít slova, která by to vyjádřila. Miluju jeho oči. Mohla bych se do nich dívat hodiny a hodiny... jen kdyby mi to dovolil.
Až jsem se teď musela usmát. Samozřejmě, že mi to nikdy nedovolí. Hodiny se koukat do jeho očí... to je tak směšný. Nejsem zase takový blázen, abych v něco takového doufala. A v co tedy můžu doufat? Že se ty oči někdy - jednou - alespoň na kratičký okamžik spojí s těmi mými... dvoje hnědé oči na vteřinu zaklesnuté v sobě... bude něco cítit? Mám pocit, že z mých očí musí sálat ta naprostá láska a oddanost... bude to cítit? Ne... pravděpodobně. Setkává se s tím denně. S takovými pohledy. Chtěla bych třeba jen na okamžik věřit, že jsem ta jediná, že on to bude vědět, co mě zevnitř spaluje, čeho jsem tak plná... ale ne. Nebude to vědět. Ani tomu nedá příležitost, jeho pohled, který mi třeba věnuje, mnou projede a poputuje dál... do dalších očí, které mu budou chtít zoufale něco říct, stejně jako ty moje :-(