Anděl a klamné představy

5. prosince 2008 v 22:50 | Majka |  Moje já
Neuplynulo ani několik hodin a já opět usedám ke klávesnici a opět mám v hlavě spoustu myšlenek a spoustu otázek...
Ta nejčastější? Začíná slůvkem "proč"... Proč to tak je? Proč na mě takhle působí? Co to se mnou udělal? Znám ho tak strašně krátce. Je to až neskutečný... teprve o něco málo víc než 4 měsíce. Kde byl předtím? A kde jsem byla já? Jak to, že jsem ho neviděla, neznala, když vy ano...? Byl tu, existoval, dýchal, žil... a já byla slepá? Pamatuju si na ten první moment. Na ten první pohled do jeho dokonalé tváře, do jeho očí, na jeho ústa... Jen jsem seděla neschopná pohybu a zírala před sebe na obrazovku... Až po chvíli jsem zaregistrovala kapky padající z mé tváře na holé ruce.
Byl to přece jen klip. Jejich klip. Jen písnička s obrázkama... Don´t jump. Nepamatuju se, co jsem tehdy zadala do vyhledávače, že mi to nabídlo zrovna tuhle písničku. Neznala jsem ji. Neznala jsem je, ani jeho. A najednou tu byl. Anděl v černém. Jeho oči plné smutku. Já vím... byl to jen hraný smutek... ale i v hraném smutku je ždibíček toho skutečného. Díval se mi přímo do očí a já měla pocit, že se utopím. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, uvnitř mě se všechno sevřelo, bylo mi tak úzko... Skutečně pro mě byl andělem... a je jím dodnes. Nezáleží na tom, jak moc "lidsky" se chová, jak je hravý nebo vážný, smutný nebo radostný, nazlobený nebo unavený... Nezáleží na jeho chybách a nedostatcích... neustále je obklopen tou zvláštní lehoučkou mlhou upředenou z neskutečna a nadpřirozena...
To, jak je neustále ve svém vlastním světě... kdo tam za ním smí? Kdo k němu má přístup? Kdo ho doopravdy zná? Kdo mohl někdy spatřit jeho lehce se třepetající řasy, když se mu za zavřenými víčky zdá v noci sen? To je to, co bych já chtěla zažít... jednou jedinkrát se díval do jeho spánkem uvolněné tváře, na jeho zavřené oči, hlídat jeho klidné snění... Bez jeho slov... bez jeho dotyků... bez mých slov a dotyků...jen ho pozorovat, každý neuvědomělý pohyb, pootevření rtů, jemné zamračení...
Patřilo by to jen mě... byla by to navždycky jen moje vzpomínka na něho, kterou bych si hýčkala a ochraňovala... kterou bych si sobecky ukryla sama pro sebe. Bylo by to konečně něco skutečného z něho... ne to, co patří všem, jako ty miliony a miliony fotek, které může mít každý.
Že jsem neskromná? Dobře... tak něco jiného? Jiná vzpomínka, která si nikdy nestala...?
Stojím před ním... mezi tolika jinými lidmi... a hledím na něj. On přichází... pomalu se blíží... a zvedne zrak ke mě. Vnímá mě, ví o mě. Čte v mých očích, pochopí vzkaz určený jen pro něj. Nechci nic. Jen tohle... to, že tu jednu vteřinu jsem jeho... že ví, že jsem jeho... Na důkaz, že porozuměl, se slabounce usměje. Je to jen náznak úsměvu... ale patří jen mě. Nemusím se o něj dělit... ach, zase ta moje sobeckost... a moje představy... klamné představy.
Přemýšlím, jak nejblíž jsem mu kdy byla... fyzicky asi ne blíž, než na... kolik kilometrů? Možná sto, možná o trošku blíž... Musím se tomu usmát. Sto kilometrů! Budu mu někdy blíž? Je to pravděpodobné... je pravděpodobné, že ho jednou opravdu konečně spatřím těsně před sebou, na koncertě, autogramiádě nebo někde u hotelu... ale jde tu jen o ty kilometry a metry, které nás dělí? I když budu jen několik centimetrů od jeho těla, tváře, od těch neskutečných očí... stejně mu budu pořád stejně daleko jako právě teď... ne sto kilometrů... ani tisíc... ale několik světelných let... A to je to, co mě sráží na kolena a nutí mě vytvářet si své vlastní... klamné... představy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ilon ilon | Web | 20. prosince 2008 v 10:38 | Reagovat

Ach Majko - to jsi napsala nádherně. Mě také zaujal hned na první pohled... Prostě jsem ho viděla a bylo to tam ... Já sice měla to štěstí, že jsem s ním byla v jedné místnosti - na koncertě, ale stejně - byl tak strašně daleko. Nemyslím doopravdy, ale přesně tak, jak píšeš - i kdyby stál přímo předemnou - tak bude stejně tisíc kilometrů vzdálený ...

2 Majka Majka | E-mail | Web | 20. prosince 2008 v 21:14 | Reagovat

Jé, Ilon, děkuju :-) No jo, je to... a bude... asi vždycky tak, pořád bude od nás tak strašně moc daleko :-( Ale to pomyšlení mě opravdu trochu bolí, je mi z toho smutno :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama