MTV Afterparty 2/2

19. prosince 2008 v 16:45 | Majka |  Mé FF jednodílné (twincest)
...zasmáli se na sebe jako dva záškoláci a rozběhli se pryč.
Když se asi po pětistech metrech zastavili, aby mohli popadnout dech, napadlo najednou Billa:
"Hele... a neměli jsme si NÁHODOU nejdřív zavolat toho taxíka?"
Tom zaraženě vzhlédl: "No... to asi jo... co?" Pak ale nahodil sebejistý úsměv. "Přece nemůže být tak velký problém tady nějakého sehnat, ne?" a začal se rozhlížet kolem.
Měli štěstí. Neuplynulo snad ani 5 minut a zpozorovali blížící se vozidlo, na střeše svítil mezinárodní nápis. Tom si stoupl na kraj silnice a zvedl ruku, aby auto zastavil. To už zpomalilo a rozblikal se červený blinkr - když náhle Bill strhl Toma zpátky na chodník a ukázal řidiči, že má pokračovat.
"Co blbneš? Vždyť už jsme se mohli hezky vízt v..." začal se rozčilovat Tom.
"A ty tady máš prachy? Nebo alespoň kreditku?" přerušil ho Bill.
"Aha... kruci!"
Dvojčata stála proti sobě a oboum se v očích zračila stejná otázka. Mají se vrátit?
"Hele, nejsme mimina, přece se zvládneme dostat do našeho hotelu, ne?" Tom si nebyl jistý, jestli se snaží svou suverenní řečí uklidnit víc Billa nebo sebe. Alkohol začal pomalu vyprchávat a jim se najednou tenhle výlet nezdál zas až tak vynikajícím nápadem. Ale ani jeden z nich by to nepřiznal nahlas.
"No jasně... že zvládneme..." odpověděl nejistě Bill a pak, jako by to chtěl napravit, ukázal rozhodně jedním směrem: "Jsem si jistý, že musíme tudy. Určitě... kolem toho obchodu jsme předtím jeli!" A už se hrnul dopředu.
Tom pochybovačně zvedl obočí. Znal své dvojče a věděl, že orientační smysl nepatří zrovna mezi jeho nejsilnější stránky. Ale sám neměl tušení, kudy by měli jít, tak jen pokrčil rameny a rezignovaně se vydal za Billem. Doufal, že třeba cestou narazí na nějaký ukazatel. Continental je přece ohromný hotel, musí tu být spousta směrovek...


Po dvaceti minutách chůze bylo už i Billovi jasné, že tohle nebude ta správná cesta. Domy, kolem kterých procházeli, vypadaly čím dál zanedbaněji, na ulicích se povalovaly odpadky a když minuli skupinku asi čtyř bezdomovců, kteří je pozorovali podezíravým pohledem, konečně se nerozhodně zastavili.
To upoutalo pozornost můžu ještě víc. Dva z nich se zvedli a pomalu se k dvojčatům se slizkým úsměvem přibližovali.
"Copak, krasotinky, ztratili jste se?"
"Počkej, ten v čepici je chlap, ne?"
"Možná jo... nebo spíš kluk... mladej klouček!" Muž si mlsně olýzl rty a jeho chlípný pohled nenechal nikoho na pochybách, o čem právě přemýšlí.
Tom už na nic nečekal, popadl Billa - který stál jako zkamenělý s hrůzou v očích - za ruku a rozběhl se zpátky, kudy přišli. Když probíhali kolem těch dvou, ucítil Bill zpocenou ruku, která po něm chňapla. Silné prsty se mu omotaly kolem zápěstí a on setrvačností upadl na kolena. Hned se ale zvedl a zoufale se snažil vykroutit, ve spáncích mu zběsile tepalo.
"Copak, zlatíčko, chtěla bys zdrhnout?!"
Bill ještě jednou ze všech sil trhl rukou, kterou mu muž svíral a konečně ucítil, že stisk povoluje. Tom, který se celou dobu snažil svému dvojčeti pomoc, do otrapy strčil a ten se svalil na zem. Bratr znova popadl Billa a rozběhli se, jak nejrychleji uměli. Hlasité nadávky se za nimi nesly ještě několik ulic, neodvažovali se zastavit, jen ruku v ruce běželi pořád dál.

Když se ocitli na okraji zarostlého parku, celého obehnaného kovovým plotem, bylo Tomovi jasné, že museli zase někde špatně odbočit. Teď už to začínalo být vážné. Od hotelu byli kdovíjak daleko a cestu zpátky do klubu už asi taky nenajdou...
Tom se s obavami podíval na svého bratra... a věděl, že má další - možná ještě vážnější - problém. Bill tam stál, celý se třásl, rukama objímal své hubené tělo a vyděšenýma očima těkal kolem sebe.
"Bille... bráško, no tak... už je to dobrý!" snažil se ho Tom utěšit. Přistoupil až k němu a dvěma prsty mu jemně zvedl bradu, aby se mu Bill musel podívat do očí. Povzbudivě se na něj usmál. Ale na Billa toho bylo ten večer už moc. Nejdřív mu po bledé tváři sklouzla jedna slza, po ní druhá a pak se se znovu skloněnou hlavou potichu rozvlykal.
Tom si s povzdechem opřel Billovu hlavu o své rameno a obejmul ho. Bylo mu ho tak líto. A dával si to celé za vinu. To on Billa opil, díky němu se ocitly v celé téhle situaci... bože, vždyť je před chvílí málem znásilnili nějací hnusní pobudové!
Znovu se s lítostí podíval na své dvojče, které na něm teď doslova viselo, rukama ho pevně objímalo a pořád ještě se třáslo. Tom si nebyl jistý, jestli je to ještě doznívajícím šokem nebo pláčem. Rozhlédl se kolem sebe. Kruci, kdyby tady byla alespoň nějaká kavárna nebo něco, kam by mohli na chvíli zapadnout, uklidnit se... Nedaleko byla jen kovová brána do parku a kousek za ní... vypadalo to na zastřešený altánek celý porostlý zeleným břečťanem.
"Pojď, Bille, trošku si odpočineme, ano?" zamířil Tom právě tam. Bill ani nezvedl hlavu, nechal se vést, jen automaticky kladl jednu nohu před druhou. Stále se zoufale držel svého bratra - jeho tělo mu teď připadalo jako jediný záchranný bod v celém tom zlém snu.

Když došli až k té malé dřevěné stavbě, zaregistroval Tom uvnitř s povděkem nízkou, bíle natřenou lavičku. Sedl si a Billa stáhl sebou...
Nemohl se dívat do jeho ustrašených očí, na jeho třesoucí se ruce, v tu chvíli se nenáviděl za to, že tohle všechno bratrovi způsobil. Je přece starší, měl mít rozum. Neměl je oba tak opít... a hlavně neměl přistoupit na ten Billův bláznivý nápad jít sami do hotelu. Kdyby tady měli, sakra, alespoň mobily - ale svůj i Billův přístroj dal Tom pro jistotu Davidovi do úschovy, když mu ten jeho hned při vstupu na party málem vypadl z kapsy.
Teď jen mohli doufat, že snad potkají alespoň jednoho slušného člověka, kterého by se mohli zeptat na cestu. Ale nejdřív si oba potřebují trochu uklidnit nervy. I když by to Tom nikdy nepřiznal, sám je měl napnuté k prasknutí a ani tady, v jejich dočasném "azylu", se vůbec necítil bezpečně.

A Bill? Sice už přestal plakat, ale jeho pohled byl podivně prázdný, jakoby ani nevnímal, kde jsou, a ten nepřestávající třes jeho těla doháněl Toma k šílenství. Přitáhl si brášku ještě blíž k sobě a jemně mu začal třít paže. Zoufale se snažil vymyslet, čím by Billa alespoň trochu uklidnil.
Hladil ho po jeho dlouhých havraních vlasech a do ucha mu šeptal chlácholivá slůvka. Nakonec, když viděl, že na jeho dvojčátko nic z toho nijak nepůsobí, začal mu potichu, skoro šeptem, zpívat "jejich" písničku:
"In mir wird es langsam kalt,
wie lang könn´ wir beide hier noch sein..."
Zdálo se, že se Bill začal probírat ze své strnulosti a to ujistilo Toma v tom, aby zpíval dál:
"Du bist alles was ich bin,
und alles was durch meine Ader fliesst..."
Cítíl, jak se Bill přisunul až těsně k němu, položil si hlavu na Tomovo rameno a očima hypnotizoval jeho pohybující se rty. Tom s úlevou zaznamenal, že bratrovo tělo je konečně v klidu, neklepe se. Obejmul ho pravou rukou a na tváři cítil každé jeho vydechnutí. Pokračoval ve zpěvu:
"Ich will da nicht allein sein,
lass uns gemeinsam in die Nacht,
irgendwann wird es Zeit sein,
lass uns gemeinsam in die Nacht..."
Nechal poslední slova odeznít do tmy a pak se opatrně podíval vedle sebe.

Bill seděl blízko... tak blízko, že při tom nepatrném Tomově pohybu se jeho rty lehce otřely o ty Billovy. V tu chvíli se ani jeden z nich neodvážil pohnout nebo promluvit. Tomovi se rozšířily zorničky, hleděl celý zmatený do Billových očí, které byly jen několik centrimetrů od jeho.
Ten okamžik jako by trval nekonečně dlouho. A pak Bill znovu pomalu přiblížil své rty k bratrovým a lehounce ho políbil. Věděl, že později si to bude vyčítat, ale nechtěl teď myslet na následky - jen potřeboval cítit Toma co nejblíž sebe.
Tom byl teď ještě zmatenější. Potlačil v sobě automatickou reakci, že by měl Billa hned odstrčit - obával se, aby se jeho dvojče nedostalo znovu do stavu, ve kterém ještě před chvílí bylo... nebo tak to alespoň sám sobě zdůvodňoval. Neuměl si totiž vysvětlit ty pocity ukryté někde tam uvnitř něho... že se mu to vlastně líbí...

Bill s obavami čekal, jak jeho bratr zareaguje. Sám se zalekl toho, co dělá... ale nechtěl přestat. Ještě nikdy nezažil takový pocit, jaký se teď rozléval jeho tělem. Byla to očistná koupel pro jeho rozbouřenou mysl. Potřeboval se Toma dotýkat, cítit, že je tu s ním.
Něžně mu přejel jedním prstem přes tvář až ke stříbrnému kroužku v koutku jeho úst. A překvapeně sledoval, jak Tom přivřel oči a pomalu vydechl. Odvážil se ho znovu políbit a tentokrát byla jejich ústa spojená o něco déle. Poznávali navzájem měkkost svých rtů, tak podobné jedny druhým, tak známé, ale přesto takhle dosud nepoznané. Bill vyhledal jazykem Tomům piercing a opatrně se ho dotkl. Odpovědí mu byl tichý vzdech, který se bratrovi vydral z hrdla.

Díval se na něho zastřeným pohledem a zdálo se mu, že vidí Billa poprvé. Nemohl tomu uvěřit. V tu chvíli nemyslel na to, že je to proti přírodě nebo dokonce proti zákonům. Byl jen zaskočen tím novým Billem - tím, kterého chtěl líbat, kterého se chtěl dotýkat, hladit ho...
Zajel rukou do jeho černých dlouhých vlasů a ucítil jejich hebkost, kterou si nikdy předtím neuvědomil. Pomalu si jeho hlavu přitáhl k sobě a teď to byl on, kdo hledal v ústech toho druhého kousek chladného kovu.
Billovy ruce se ovinuly kolem Tomova krku, seděli v těsném objetí a vychutnávali si právě nalezenou, dosud nepoznanou blízkost svých těl. Polibek se stal vášnivější, jak oba chtěli stále víc a víc, dvojitý dech se stále častěji mísil s nevědomky vypouštěnými vzdechy.
Teď neexistoval svět kolem, zmizel starý altánek i zarostlý park a byli tu jen oni dva, ztraceni jeden v druhém - a přesto jako by se právě nalezli.

Bill ucítil, jak mu ruka jeho dvojčete bloudí po zádech, instinktivně se prohnul a s hlubokým nádechem a pootevřenými rty zaklonil hlavu. Tom to sledoval úžaslým pohledem, jeho vzrušení rostlo každým okamžikem. Sjel očima z bratrovi tváře o trochu níž a naskytl se mu pohled na jeho dlouhý, štíhlý krk. Neodolal a dotkl se ho svými rty, jazykem začal obtahovat jeho svůdnou linii. Lehce skousával jemnou kůži, aby ji následně mohl uklidnit slabým pofoukáním a dalším polibkem.
Billův hlasitý sten vyvolal u obou ještě větší touhu dotýkat se vzájemně jeden druhého - rukama si nedočkavě přejížděli po těle, až se ta Tomova dostala pod Billovo tričko, které mu v momentě přetáhl přes hlavu. Bill si skousl rty a stydlivě sklopil hlavu, ale Tom odhodil i svoje maxi-triko a přitiskl se k bratrovi svým nahým tělem.

Teď už jim nezáleželo na ničem, nepřemýšleli nad budoucností ani nad příčinami nebo důsledky... Důležitá byla jen přítomnost, horká a vzrušující, tak neuvěřitelná a přesto tak přirozená.
Tom jemně zatlačil Billa pod sebe na lavičku a ochutnával slanou kůži na jeho hrudi, jazykem mu kroužil kolem vystouplých bradavek, rukama něžně hladil jeho boky.
Bill měl pocit, že zešílí tou sladkou bolestí, která se usídlila ve středu jeho těla. Prsty měl zamotané v bratrových vlasech a slastně se prohýbal, v přivřených očích se znovu zaleskly slzy... Ani si je neuvědomil, stejně jako neslyšel své vlastní hlasité vzdechy.

Tom cítil, že tohle už dlouho nevydrží. Potřeboval utišit svou touhu a zároveň chtěl poskytnout Billovi co největší rozkoš... Bleskově rozepnul bratrovi kalhoty, jedním pohybem mu je stáhl a opatrně na něj nalehl. Billovi jako by v hlavě vybuchl ohňostroj, neměl ponětí, kdy se začal pohybovat proti slabinám svého dvojčete, třít se o jeho vzrušení, byl to nepředstavitelně silný pocit.
Tom, zatím stále oblečený v kalhotách, se rychle zvedl, aby se jich taky konečně zbavil...
"Ne... nepřestávej, prosím... ach bože...!"
Překvapeně se podíval Billovi do očí, které se leskly nenaplněnou touhou a slzami. Na nic nečekal, strhl jeho boxerky a dotkl se svého bratra - nejdřív trochu nesměle - poprvé. Znovu mu pohlédl do očí. Nevědomky uniknuté zasyknutí mu dodalo další odvahu. Trvalo to jen chvíli, stačilo pár pohybů a Billovo tělo se prohnulo do slastného oblouku a vzduch proťal naříkavý sten...
Bill se vyčerpaně zhroutil Tomovi do náruče, přerývavě oddechoval, oči pevně zavřené.

Když v tom najednou ucítil nečekaný náraz do zad. Vylekaně otevřel oči... a hleděl do znuděné tváře tmavovlasé dívky. Otočil se...
"Jé, sorry, Bi... Bille" řechtal se na něho jeho bratr...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wanity Wanity | E-mail | Web | 3. října 2010 v 1:13 | Reagovat

čooooooooooo to čo bolo :D no pri tých posledných troch riadkoch ma skoro trafil šlak! tie si odmýšľam ;) xD

2 Majka Majka | Web | 3. října 2010 v 17:17 | Reagovat

[1]: :DDD To je tak, když chce autorka honem rychle ukončit povídku, protože neví, jak dál :))) Takže se za ten trochu "brutální" konec omlouvám! :)))
Ale alespoň jsi ho pochopila, když takhle povídka byla zveřejněna na twincest-blogu, tak mi tak pár lidí psalo, že ten konec dokonce ani nepochopili :D
A děkuju moc za koment :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama