Nikdo nikoho nezná

19. prosince 2008 v 16:49 | Majka |  Mé FF jednodílné (twincest)
Tahle kraťoučká povídka je psaná podle textu téhle písničky...




Pokoj se topí v šeru.
Venku už ale začíná pomalu svítat. První slabé sluneční paprsky prosvítají přes okno dovnitř a vytvářejí záhadné obrazce na tvém odkrytém těle. Ležím tu hned vedle tebe a vpíjím se do nich očima. Tak moc se jich chci dotknout...
Nevím ale, jestli mohu. Jsi najednou tolik jiný. Tolik vzdálený... Kam se poděla tvá touha být se mnou, hladit mě, líbat? Kde je tvůj šťastný úsměv, který se ti pokaždé objevil na tváři, když jsi mě třeba jen zahlédl? Kde jsou tvé něžné doteky?
Slyším tvůj tichý pravidelný dech... spíš? Nevím, nejsem si jistý. Možná ano... a možná to jen předstíráš, možná chceš, abych já tomu věřil. Proč? Protože už nestojíš o mé pohledy plné lásky, o mé vyznání...?

Neodolám a opatrně se tě dotknu. Jemně tě pohladím do nahých zádech a obkreslím jeden z těch bledých slunečních obrázků. Ty nijak nereaguješ. Možná už tu pro tebe dávno nejsem, neexistuju. Máš najednou svůj vlastní svět, svůj vlastní život, kam já nepatřím, kde pro mě není místo.
I jen pomyšlení na to mě tolik bolí. Vždyť nám spolu bylo tak krásně. Vždycky jsme měli jeden druhého, věděli jsme, že se na sebe můžeme spolehnout a když naše dny přerostly i ve společné noci, bylo to jen přirozené pokračování toho všeho, co mezi námi bylo už předtím. Myslel jsem... chtěl jsem, aby to tak bylo napořád. Až v tvém náručí jsem našel to, co jsem předtím tak dlouho hledal, pak teprve jsem se opravdu cítil jako celý člověk. Jen společně s tebou...
Nikdo to netušil, nikdo neměl ani zdání, co se děje za našimi zavřenými dveřmi. Bylo to naše tajemství a tak jsme to oba chtěli. V noci jsi mi dával svou něhu a lásku a ráno mi tvé tajné upřené pohledy dodávaly energii a dobrou náladu na celý den.
A teď... proč jsi vlastně včera večer přišel do mého pokoje? Choval jsi se tak... cize. Jako by jsi mi chtěl dát najevo, že už je všechno pryč. Že můžeš být se mnou, dokonce můžeš i ležet vedle mě v jedné posteli, ale nic to pro tebe neznamená, na nic nečekáš, nic ode mě nechceš...
"Tomi? Spíš...?" Nic, pořád jen ležíš a máš pevně zavřená víčka. Jen tvůj dech se maličko zrychlil, snad v očekávání mých dalších slov. Že by jsi byl přece jen vzhůru?
"Moc tě miluju..."
Zadržel jsem dech a čekal, jestli odpovíš - tak jako vždycky předtím. Ale slyšel jsem jen ticho, to zrádné ticho - moje bláznivá slova zapadla do prázdna a můj krátký sen se pomalu rozplynul. Zavřel jsem bolestně oči a pocítil první slané kapky stékat po mé tváři. Vevnitř mě všechno pálilo, neuměl jsem si představit další dny bez tebe, bez tvé lásky...
Ne, nechtěl jsem, aby jsi mě takhle viděl... raději jsem se opatrně otočil zády a obličej schoval do polštáře. Hlavu jsem měl plnou zoufalých myšlenek, další a další horké slzy se tlačily ven zpod mých víček... přesto se mi dařilo docela úspěšně předstírat, že spím... stejně jako předtím tobě.
Ani nevím, jak dlouho jsem takhle ležel, když jsem najednou ucítil vedle sebe pohyb. Ztuhnul jsem a čekal, co uděláš. A ty? Potichu jsi se zvedl a odešel jsi. Odešel... pryč z mé postele, z mého pokoje... pryč z mého života.
Nevěřícně jsem se díval na už zase zavřené dveře, kterými jsi před chviličkou prošel. Proč? Co jsem udělal špatně? Ubíjel jsem tě svou láskou? Nebo jsem ti jí měl dát víc? Nerozumím tomu. Myslel jsem, že tě znám. Vždycky jsme všude tvrdily, že se navzájem dokonale známe, dokonce že víme, co si ten druhý právě myslí, nemuseli jsme si to říkat... S kým jiným bych měl být, když ne s tebou?
Pomalu jsem sklopil hlavu a věděl jsem, že to je konec. Nemá to cenu, už nic nemá cenu. Nedokážu to... nemůžu být s nikým jiným než s tebou a ani neumím být sám... teď už ne...
Přešel jsem už docela klidný a vyrovnaný k oknu a otevřel ho. Ještě jednou jsem se rozhlédl po prázdném pokoji a očima pohladil rozestlanou postel, kde jsme ještě před pár minutami leželi... spolu, ale vlastně už každý sám. Mé poslední "Miluju tě, Tome" jsem řekl jen těm čtyřem holým zdem, nebyl tu nikdo jiný, kdo by o ta slova stál. Nebyl tu už nikdo, komu bych rozuměl, koho bych znal...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ElenEstel ElenEstel | 5. dubna 2011 v 14:59 | Reagovat

to je tak smutné ale líbí se mi to

2 Majka Majka | Web | 5. dubna 2011 v 17:17 | Reagovat

[1]: Děkuju! :-)

3 Jan Dvořák Jan Dvořák | E-mail | 8. ledna 2012 v 15:58 | Reagovat

Díky, jsem autor té písně, potěšilo mne, že žije svým životem.

Honza Dvořák

4 Majka Majka | Web | 10. ledna 2012 v 18:04 | Reagovat

[3]: To já děkuji za milý komentář. Píseň je to nádherná :-)

5 Barush Barush | Web | 11. ledna 2012 v 10:54 | Reagovat

Krásná povídka, píšeš strašně hezky a když jsem si k tomu pustila tu písničku, dodalo to tomu tu správnou smutnou atmosféru. Miluju, když tě někdo dokáže vtáhnout do děje a pak si říkáš "chudák ... proč to tak muselo dopadnout" . :)

6 IchbinTeufelin IchbinTeufelin | E-mail | Web | 11. ledna 2012 v 11:08 | Reagovat

krásně napsaná povídka...♥ chtěla bych k tomu ještě něco napsat, ale nějak nevím, jak vyjádřit to, co chci říct...
něco to ve mě zanechalo... když jsem to četla, cítila jsem se jako Bill, jeho pocity se na mě přenesly... taková ta beznaděj, když víš, že děláš všechno, ale není to nic platný...

7 Majka Majka | Web | 11. ledna 2012 v 18:21 | Reagovat

[5]:[6]: Děkuju moc!!!

8 Aníí Aníí | 12. ledna 2012 v 17:51 | Reagovat

To je tak krásné! a smutné... Jak mně ho bylo líto, když Tom odešel :'( !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama