Mé FF jednodílné (twincest)

T.O.M.

11. února 2011 v 19:00 | Majka
Já to asi nebudu nějak moc okecávat, myslím, že v minulých dnech jsem toho už kolem téhle povídky napovídala až až :-) Snad jen, že je sice smutná, ale opravdu kraťoučká, takže vás nebudu zlobit dlouho :-)
K montážce - je starší a je už i tady někde na blogu, takže není dělaná speciálně pro tuhle FFku... ale myslím, že svou atmosférou se k ní docela hodí.
A předem moc děkuju za každý komentář :-)


T.O.M.

Autor: Majka
Beta-read: Janule

Majka

Pomalu se nadechl.
Vlastně vždycky věděl, že tahle chvíle jednou přijde. Nemohl změnit sebe... a nemohl změnit jeho. Jako by celý jejich společný život směřoval právě k tomuhle jednomu okamžiku.
Okamžiku, kdy on odejde s ní - ať už "ona" bude kdokoliv...

Sklopil oči. Zpod přivřených víček neslyšně vyklouzly dvě drobné slzy, v unavené hrudi se potichu rozpadalo srdce na milion kousků. A stejně tiše se do zoufalé mysli vkrádala ještě zoufalejší myšlenka.

Wenn du lachst, lachst du nicht...

25. srpna 2009 v 8:30 | Majka
Tak dneska trošku překvapení :-)
Nebude to aktuální montážka, ale takový aktuálnější jednodílovka. Psala jsem ji asi 3 dny a když jsem si ji teď po sobě četla, vyznívá možná trošku rozkouskovaně, podepsaly se na ní mé různé nálady... ale snad to nebude vadit :-) Ikdyž někdo bude možná trošku zklamaný průběhem :-) No... tady je:


Bill se požitkářsky protáhl a rukama si líně pročísl vlhké vlasy. Na tenhle okamžik se těšil už hezkých pár hodin - až ze sebe smyje pot a prach z celodenního natáčení a nechá své rozpálené tělo bičovat proudem chladné vody.
Dnes skončili přece jen o něco dřív a když s celým štábem přijeli na hotel, vzduch venku se pořád ještě tetelil horkem a žhavé slunce nemilosrdně pálilo na vše, co jeho paprskům přišlo do cesty. Když Bill vstupoval do koupelny, dosahovala rtuť teploměru skoro ke 40 stupňům.

O půl hodiny později vycházel příjemně osvěžený pouze s ručníkem kolem pasu. Okamžitě mu naskočila husí kůže, bezděčně ovinul své dlouhé ruce kolem svého těla. Teplota citelně klesla a zdálo se, že snad každou minutou je čím dál chladněji…
Billovi to nevadilo. Vyměnil vlhký ručník za čisté džíny a tričko a s úsměvem vkročil na balkon.

Věděl, že ho tu najde. Seděl až v rohu v nízkém čalouněném křesílku, choulil se do huňaté mikiny a pomalu potahoval ze zapálené cigarety.
Bill beze slova přešel až k němu a opřel se dlaněmi o bíle natřené zábradlí. Při pohledu dolů se mu skoro zatočila hlava. Dostali pokoje až v nejvyšším patře a zvuky z rušných ulic sem doléhaly jen tlumeně, jakoby z jiného světa.

FF Odpuštění

16. dubna 2009 v 1:41 | Majka
Jako všímáte si, kolik je hodin?
A já právě dopsala svou novou povídku :-)
Co k ní říct... Je docela krátká,napadla mě teprve včera večer a hned jsem ji sepsala. Konečně jedna, kterou jsem dokončila... ale na ostatních pomalu pracuju :-)
Tahle je tak trochu... zvláštní, alespoň pro mě. Je z prostředí, které mi je neznámé, takže jsem hodně věcí napsala podle svého. A důrazné upozornění - hlavně pro Chrisulku - je smutná! Přesto ji snad můžeš číst... tvoje podmínky, že nesmí zemřít ani jedno z dvojčat, nebo musí zemřít oba, jsou splněny :-) Ale není v ní sex :-) Přesto jsem se do ní snažila vnést hodně emocí... snad se mi to povedlo.
Takže tady je...

ODPUŠTĚNÍ

Starý kostel na konci vesnice.
Zvenčí jen pár omlácených zdí, místy propadlá střecha a veliký stříbrný zvon.
Uvnitř šero a chlad.
A právě sem míří pomalé kroky mladého chlapce. Nebo je to už muž?
Ztěžka bere do ruky studenou železnou kliku a otevírá dveře dokořán. Smítka prachu se zvednou ze země a začnou tančit v nenadálém přílivu teplých slunečních paprsků. Vytvářejí zlatě osvícenou cestu mezi zašlými lavicemi až k oltáři.
Mladík pozvedne hlavu. Výš. A ještě výš. Kráčí středem, přesto, že mu to přijde nepatřičné.
Bledost jeho obličeje je tím výraznější, čím více se vzdaluje od světla. Ostré hrany lícních kostí jsou náhle změkčeny dvěma drobnými kapkami. Nevnímá je. Zvykl si...
Na konci cesty se zastaví a hlavu opět pokorně skloní. Klekne si. Až příliš štíhlé ruce sepne v tiché prosbě a přitiskne je ke své hrudi. Tam někde pod nimi tluče srdce. Jak dlouho ještě...?
Ústa se neslyšně pohybují. Ani pevné sevření víček nezabrání dalším slzám, aby svými vlhkými stopami dál znamenaly jeho tvář.

Es ist vorbei

3. února 2009 v 0:27 | Majka
ES IST VORBEI (TOTGELIEBT)


Celým Berlínem se proháněl studený podzimní vítr a lidé venku na ulicích se choulili do svých kabátů a bund. Z oblohy se pozvolna snášely drobné bílé vločky... letos přišel první sníh opravdu brzy.
Jedna něžná nezbednice upředená z ledové krajky se uličnicky zhoupla v dalším náporu vzduchu a přistála na chladném okenním skle. Prostorný hotelový pokoj za ním se topil v šeru, dalo chvilku práce rozeznat vysokou nehybnou postavu stojící hned u okna.
Mladý černovlasý muž stál se sklopenou hlavou, ruce bezvládně spuštěné podél štíhlého těla, u jeho nohou ležel arch bílého, způlky popsaného papíru. Nedíval se na něj. Jeho oči byly sice otevřené a směřovaly tím směrem, ale nebyly schopné vnímat. A když mladík po několika nekonečně dlouhých minutách zvedl pomalu svou hlavu, jeho pohled byl vyhaslý a prázdný. Bez lesku, bez sebemenší jiskřičky zájmu o cokoliv... jako bez života.
Hleděl před sebe a neviděl, dýchal, ale jeho srdce jakoby přestávalo být. Myslí mu zlověstně proplouvaly jednotlivé věty z právě přečteného dopisu, s každým dalším řádkem v něm umíraly všechny jeho pocity a on se propadal do stále většího prázdna a temnoty... Jak někdo může být tak krutý?

Dopisy bráškovi

15. ledna 2009 v 15:50 | Majka
Tak... moje další povídka :-) "Spáchala" jsem ji pro mě neuvěřitelně rychle během včerejšího večera - ale to jen proto, že jsem přesně věděla, o čem má být...
Brzy se snad objeví i na twincest-blogu...


Dopisy bráškovi

1. září 2007

Můj milovaný bráško!
Tak dneska je tu opět ten den, kdy spolu oslavíme narozeniny - tentokrát už osmnácté...
Je to tak nepředstavitelné - osmnáct let! Kolik je v tom ukrytých měsíců, kdy jsi mě zahrnoval svou láskou, týdnů plných Tvých jemných polibků, dnů naplněných Tvými milými úsměvy patřící jen mně...
Celou tu dlouhou dobu jsi tu jen pro mě, pro svého bratra.
Vlastně i v tuto chvíli... i teď sedíš hned vedle mě a nahlížíš mi přes rameno. A mě to ani v nejmenším nevadí. Právě naopak... když cítím na krku Tvůj horký dech, který mě šimrá tak lehounce, jako by to byla motýlí křídla, zase mi až srdce přestává bít láskou k Tobě. Myslím, že na celém světě neexistuje šťastnější člověk, než jsem já. A za to můžeš jen a jen Ty... Tak moc Tě miluju!
A ode dneška spolu budeme ještě šťastnější... víš přece, co jsi mi slíbil? Že právě v den našich osmnáctých narozenin, v den naší dospělosti, se spolu vydáme na naši vysněnou cestu. Přesně si pamatuju, kdy jsi poprvé ukázal tím směrem a já v dálce spatřil něco, po čem jsem okamžitě zatoužil. To neznámo, které mi bylo tak blízké... Chtěl jsem se tam okamžitě rozběhnout, tak moc jsem chtěl... Ty jsi ale řekl, že ještě není ten správný čas. A i když mi to bylo líto, věděl jsem, že máš pravdu. Byli jsme ještě moc malí a mamka by se o nás určitě bála...
Mamka... ani dneska si nejsem jistý, jestli nás pochopí. Doufám ale, že ano. Ví, jak po tý cestě toužíme, už mockrát jsem jí nadšeně vyprávěl, jak moc se těšíme, jak se nemůžeme dočkat. Pokaždé se na mě jen dívala smutnýma očima, občas se v nich zaleskly i slzy... a pak mě vždycky jen pevně objala...
Proto, právě proto jsme se rozhodli odejít bez loučení. Nechci znovu vidět její slzy a ani Ty je nechceš vidět, vím to. A až spolu budeme vycházet z našich dveří... ruku v ruce... vím, že až teprve pak budeme konečně navždycky spolu - tak, jak jsme si to celá ta léta slibovali.
Bráško, miluju Tě a budu Tě milovat napořád...
Krásné narozeniny!
S lásku...
Tvůj bratr.

Fan-party aneb I takhle to mohlo být...

19. prosince 2008 v 16:56 | Majka
Bill už nejméně půl hodiny zíral do tiché tmy před sebou a nemohl usnout. Ve svých vlasech ucítil znovu to bolestivé zatahání, jak si Tom ze spaní namotával jeden z jeho pramenů na prst. Vždycky mu to přišlo jako krásně roztomilé a intimní gesto. Tom to dělával už od dětství - jakmile byl ospalý, jeho ruka automaticky zajela k vlasům - tehdy ještě ke svým vlastním - a jeho hubené prstíky smotávaly jednotlivé pramínky do pevných háďat. Ani si to neuvědomoval a Bill se tomu pokaždé musel smát. Přišlo mu pak samozřejmé, když jednoho dne přišel bráška domů a na hlavě měl nekonečné množství takových háďátek. A stejně samozřejmé mu přišlo nabídnout ten večer Tomovi vlastní, hebké a uhlově černé vlasy... dredy přece jen nebyly tak snadno poddajné...
Pamatoval si, že tehdy poprvé se tomuhle Tomovu zvyku nesmál. Naopak, celý napnutý ležel vedle svého dvojčátka a bál se pohnout. Cítil jemné doteky, občasné zatahání a za chvíli slyšel spokojené oddechování. Pak i on konečně zavřel oči. Ale dlouho nemohl usnout, Tomova ruka i ze spaní co chvíli zabloudila k jeho hlavě a Billovi se pokaždé rozlil tělem zvláštní pocit neklidu a očekávání.
A později si právě kvůli svému dvojčátku a jeho dětskému zvyku nechal narůst delší vlasy. Miloval, když se mu bráška jimi večer před spaním probíral, miloval ten krouživý pohyb jeho ruky, který vedl až k mírné bolesti, když byl pramínek utažen příliš silně... miloval Toma.

Šestý smysl 3/3

19. prosince 2008 v 16:53 | Majka
Tom mezitím zburcoval celou ochranku a vedení hotelu, neprodyšně uzavřenou budobu nyní prohledávala i místní policie. Dredatý chlapec si byl jistý, že ať je jeho dvojče kdekoliv, není daleko. Cítil to tak jistě, jako to, že se Billovi děje něco zlého. Proto ho dohánělo k šílenství pomalé jednání všech těch, kteří mu v této chvíli mohli a měli pomoct. Snažil se nevnímat skryté úšklebky a šepot, věděl, že spousta z lidí, pohybujících se okolo, ho má za blázna. Nemohl jim dát žádný důkaz toho, že Bill se jen někde nezašil s některou z dívek... jednoduše věděl, že to tak není...
Bezhlavě pobíhal z pokoje do pokoje, z místnosti do místnosti, bylo jich tu tolik... Cítil se naprosto bezmocný a na pokraji svých sil, když konečně vyběhl do čtvrtého, nejvyššího patra. Musel se na chvíli vydýchat. Opíral se o kolena, hlavu skloněnou... když to najednou uslyšel.

Šestý smysl 2/3

19. prosince 2008 v 16:52 | Majka
Zatím o čtyři patra výš, v jednom z mnoha až doposud prázdných pokojů, seděla nyní mlčky na podobné sedačce nesourodá dvojice Dereka a Stepfana. Na stole mezi nimi hlasitě vyzváněl mobilní telefon, ale oni upírali svůj zrak na velikou postel před sebou, kde se právě z bezvědomí probírala hubená postava černovlasého chlapce.
Známý zvuk donutil Billa konečně otevřít oči. Nechápal, co se s ním děje, třeštila mu hlava, snažil se vzpomenout, co se vlastně stalo. Pamatoval si, že se bavili v salónku... pak najednou Tom odešel a po nějaké době mu poslal vzkaz, že s ním potřebuje nutně mluvit. Vydal se tedy za ním... ale dál už měl vše rozmazané... jediné, co mu ještě utkvělo v mysli, byl štiplavě nasládlý zápach a pak už nic...
Kruci, ten telefon... musí ho zvednout... jenže něco mu v tom brání!? Nemůže pohnout rukama.... co se to děje? Kde to vlastně je?

Šestý smysl 1/3

19. prosince 2008 v 16:51 | Majka
Hotelový salónek byl plný lidí a vypadalo to, že se všichni docela dobře baví.
Jen za barem seděli vedle sebe dva muži a se zachmuřenými tvářemi hypnotizovali společnost u stolu kousek před nimi. První z nich byl statný, vousatý, oblečený v motorkářské bundě, druhý vypadal jemněji se svými delšími vlasy a hladce oholenou tváří, ale i v jeho pohledu se odrážela zatrpklost. Měli před sebou už několik prázdných skleniček od vypitých drinků a mladý číšník jim právě přinesl další sklenky naplněné průhlednou tekutinou.
Vousáč se té svojí hned chopil a střelil pohledem po svém společníkovi.
"Tak kterýho, Dereku?"
Jmenovaný se mu zamyšleně podíval do očí, pak jediným pohybem prolil i on pálivou kapalinu svým hrdlem a znovu se zaujatě zadíval před sebe...
Na světlé polstrované sedačce tam seděli další dva mladí muži, oba velmi vysocí a velmi štíhlí. Kolem nich různě postávalo několik žen, od třech sotva šestnáctiletých puberťaček až po bohatě vyvinutou svůdnou čtyřicátnici. A všechny bez vyjímky na ně okouzleně hleděly a hltaly kažné jejich slovo.

Nikdo nikoho nezná

19. prosince 2008 v 16:49 | Majka
Tahle kraťoučká povídka je psaná podle textu téhle písničky...




Pokoj se topí v šeru.
Venku už ale začíná pomalu svítat. První slabé sluneční paprsky prosvítají přes okno dovnitř a vytvářejí záhadné obrazce na tvém odkrytém těle. Ležím tu hned vedle tebe a vpíjím se do nich očima. Tak moc se jich chci dotknout...
Nevím ale, jestli mohu. Jsi najednou tolik jiný. Tolik vzdálený... Kam se poděla tvá touha být se mnou, hladit mě, líbat? Kde je tvůj šťastný úsměv, který se ti pokaždé objevil na tváři, když jsi mě třeba jen zahlédl? Kde jsou tvé něžné doteky?
Slyším tvůj tichý pravidelný dech... spíš? Nevím, nejsem si jistý. Možná ano... a možná to jen předstíráš, možná chceš, abych já tomu věřil. Proč? Protože už nestojíš o mé pohledy plné lásky, o mé vyznání...?

MTV Afterparty 2/2

19. prosince 2008 v 16:45 | Majka
...zasmáli se na sebe jako dva záškoláci a rozběhli se pryč.
Když se asi po pětistech metrech zastavili, aby mohli popadnout dech, napadlo najednou Billa:
"Hele... a neměli jsme si NÁHODOU nejdřív zavolat toho taxíka?"
Tom zaraženě vzhlédl: "No... to asi jo... co?" Pak ale nahodil sebejistý úsměv. "Přece nemůže být tak velký problém tady nějakého sehnat, ne?" a začal se rozhlížet kolem.
Měli štěstí. Neuplynulo snad ani 5 minut a zpozorovali blížící se vozidlo, na střeše svítil mezinárodní nápis. Tom si stoupl na kraj silnice a zvedl ruku, aby auto zastavil. To už zpomalilo a rozblikal se červený blinkr - když náhle Bill strhl Toma zpátky na chodník a ukázal řidiči, že má pokračovat.
"Co blbneš? Vždyť už jsme se mohli hezky vízt v..." začal se rozčilovat Tom.
"A ty tady máš prachy? Nebo alespoň kreditku?" přerušil ho Bill.
"Aha... kruci!"
Dvojčata stála proti sobě a oboum se v očích zračila stejná otázka. Mají se vrátit?
"Hele, nejsme mimina, přece se zvládneme dostat do našeho hotelu, ne?" Tom si nebyl jistý, jestli se snaží svou suverenní řečí uklidnit víc Billa nebo sebe. Alkohol začal pomalu vyprchávat a jim se najednou tenhle výlet nezdál zas až tak vynikajícím nápadem. Ale ani jeden z nich by to nepřiznal nahlas.
"No jasně... že zvládneme..." odpověděl nejistě Bill a pak, jako by to chtěl napravit, ukázal rozhodně jedním směrem: "Jsem si jistý, že musíme tudy. Určitě... kolem toho obchodu jsme předtím jeli!" A už se hrnul dopředu.
Tom pochybovačně zvedl obočí. Znal své dvojče a věděl, že orientační smysl nepatří zrovna mezi jeho nejsilnější stránky. Ale sám neměl tušení, kudy by měli jít, tak jen pokrčil rameny a rezignovaně se vydal za Billem. Doufal, že třeba cestou narazí na nějaký ukazatel. Continental je přece ohromný hotel, musí tu být spousta směrovek...

MTV Afterparty 1/2

19. prosince 2008 v 16:34 | Majka
Bylo to super odpoledne. Ono to vážně vyšlo! Ani jsem tomu nemohl uvěřit...
Právě jsme získali MTV - cenu za nejlepšího nováčka :-) Jsme v Americe, v LA a kolem nás všechny ty celebrity, které člověk vídá jen v televizi... a oni nám gratulují, novináři si nás fotí, fanynky ječí...
V některých situacích si stále ještě připadám jako Alenka v Říši divů - a právě tohle je jedna z nich.
Před třemi lety bysme se o tom neodvážili ani snít. Je to zvláštní, kolik se toho za těch vlastně jen pár měsíců stalo, co všechno jsme prožili... jak se změnil náš život...
Podíval jsem se na Toma a věděl jsem, že on to cítí naprosto stejně. Z očí mu čišela skoro dětská radost, rozdával úsměvy na všechny strany, vtipkoval...
Byl jsem rád, že je tady se mnou. Že to můžeme sdílet spolu. Vždycky byl moje opora, ať se dělo cokoliv, prostě můj "starší" bráška. Mohl jsem mu říct úplně všechno, radoval se se mnou z každého našeho úspěchu a uklidňoval mě, když jsem zrovna nebyl v pohodě. Je pro mě opravdu důležitý mít ho po svém boku, je to pro mě ten nejbližší človíček...
A na druhou stranu jsem tu i já pro Toma - a on to ví.
Znovu jsem se na něj podíval - zrovna flirtoval s hezkou drobnou blondýnkou. Až jsem se musel pro sebe usmát, on si vážně nemůže dát pokoj. Ale dneska jsem mu to ze srdce přál, je to jeho způsob oslavy - a že máme co oslavovat!
 
 

Reklama